Trvalo to deset let než Ivo Ulich vydělal za rok víc jako majitel firmy vyrábějící kliky než jako fotbalista na hřišti. Dočkal se až v poslední sezoně své kariéry - v roce 2008, kdy hrál až třetí nejvyšší ligu v Německu, překonal zisk firmy jeho výplatní pásku.
To bylo těsně předtím, než i na kliky udeřila krize a obrat Ulichovy společnosti Material & Technology klesl o třetinu na 60 milionů korun. Teď už je ale lépe: chystá se stavba nové výrobní haly, tržby se vrací na původní čísla a jejich růstu pomůže i prestižní designérská cena Red Dot, kterou Ulich nedávno dostal za sérii dveřního kování Minimal/Maximal.
On sám je jedním z mála úspěšných sportovců, kteří se prosadili i jako podnikatelé. „Často si myslí, že to půjde samo, nejsou připraveni firmu vést, obětovat jí svůj čas anebo vsadí na špatné lidi,” popisuje ve dveřích brusírny na kraji východočeské Dobrušky. „Nechtěl jsem podnikat stylem, tady máte peníze a nechci se o to starat. To nemůže fungovat, je to cesta do pekel.”
Ulich má za sebou úspěšnou fotbalovou kariéru. Jako šikovný záložník hrál nejvyšší soutěž v Hradci Králové a ve Slavii, pak čtyři roky nastupoval v německé Bundeslize za Borussii Mönchengladbach.
V národním týmu nasbíral osm zápasů a v roce 2000 vstřelil Austrálii v přáteláku svůj jediný gól v reprezentačním dresu. Po třicítce si na půl roku zkusil i japonské angažmá a kariéru uzavřel v Dynamu Drážďany – v pouhých třiatřiceti letech, což je na profesionálního fotbalistu hodně brzy.
„Ivo klidně mohl ještě pět let hrát, měl na to. Ale viděl, že už ve firmě nestíhám, takže skončil a pro nás je to každopádně dobře,” říká starší bratr Roman.
Byl to právě on, kdo v roce 1997 přišel s myšlenkou rozjet byznys s dveřními a okenními klikami. Tehdy pracoval v krachující česko-polské firmě, po níž zbyly zásoby. Ty s Ivem odkoupili a rozjeli rodinný podnik – tehdy ještě jako obchodní společnost, která využívala zděděné jméno i síť klientů a kliky nadále dovážela z Turecka. „U nás jsme to jen balili a posílali do prodeje. Jenže jsme čím dál víc zjišťovali, že kvalita a dodací lhůty nefungují, jak by měly.
celý článek
Tak jsme si po třech letech řekli, že si kliky radši budeme vyrábět sami,” vzpomíná Ivo Ulich.
V Česku ale nemá výroba klik žádnou historii, na kterou by se dalo navázat – za tradici se dá považovat jen práce několika místních kováren. Zatímco Roman dával dohromady místa, kde by se mohlo vyrábět, Ivo na začátku dodal investici 12 milionů korun a nervózně zpovzdálí sledoval, co se bude dít. „Byly to čtyři roky nejistoty. Říkal jsem bráchovi, že nevydělávám na fotbale peníze proto, abych je utopil ve firmě, kterou za pět let zavřeme, a já budu začínat zase od nuly,” vybavuje si Ivo.
Brzy se ovšem ukázalo, že to byl správný krok – firma je od roku 2001 v černých číslech, i když výroba probíhá trošku komplikovaně. Je totiž roztahaná po celých východních Čechách: výkovky, tedy základní tvar kliky, se z mosazných trubek razí v České Třebové, broušení a leštění probíhá v Dobrušce, povrchová úprava na galvanické lince v Broumově a ve vesničce Spy nedaleko od Nového Města nad Metují se vše montuje dohromady, balí a skladuje (viz box Jak vzniká klika).
Už příští rok by se to ale mělo změnit. Hned vedle brusírny v Dobrušce, na místě, které zatím zarůstá trávou a křovím až po pás, vyroste nová hala, v níž se celý proces sjednotí (jen kovárna zůstane v České Třebové). Na tuhle investici za 50 milionů korun má Ulich část vlastních peněz, část získá z fondů EU a pro zbytek hledá investora, který by vstoupil do firmy a přinesl zhruba 20 milionů korun.
„Právě o tom s několika potenciálními investory jednáme, ale není to jednoduché. Někteří v tom nevidí dostatečný potenciál nebo by jiní rádi zasahovali do řízení firmy. Ale tady za nás mluví výsledky a zatím tudíž říkám ne.”
Bratři Ulichovi jsou totiž sehraný tým a nehodlají na tom nic měnit: nejstarší Petr je provozní ředitel, Roman se stará o design a vývoj a nejmladší Ivo má – jako jediný majitel – na starosti finance a marketing. M&T ročně vyrobí 50 tisíc párů klik, které se pak v katalozích objevují s cenovkami od 700 do téměř pěti tisíc korun – celkem 43 modelů v sedmi barevných kombinacích. Vyváží je do 15 zemí světa, ale nejvíce se jich pochopitelně prodá doma.
Dveře s nimi otvírá třeba Petr Kellner v sídle PPF Gate na Evropské ulici (architektka Barbora Škorpilová pro tuto stavbu navrhla speciální modelovou řadu Mimolimit), Andrej Babiš v chodovské centrále Agrofertu a Ulichovy kliky se už montují také do bungalovů luxusního resortu, který další miliardář Jiří Šmejc staví na Maledivách (budou v něm atypické kliky s tmavým teakovým dřevem). A samozřejmě za ně doma bere spousta bývalých Ulichových spoluhráčů a trenérů, například Vladimír Šmicer, Pavel Nedvěd či František Cipro.
Červený puntík se hodí „Už jsem ji našel,” hlásí Ivo Ulich v prvním patře bývalé těžební věže na předměstí německého Essenu. Teď už se tady ale uhlí nedoluje, v průmyslovém komplexu u Gelsenkirchener Straße vyrostlo Red Dot Design muzeum a česká návštěva z M&T tu mezi vystavenými exponáty konečně objevila svůj kousek – kliku Minimal/ Maximal, která v červenci dostala prestižní cenu Red Dot Design Award.
Je tady vystavená v dobré společnosti, hned vedle dalších oceněných kousků, jako je nový monitor Acer, tablet Sony, hodinky Louis Moinet či stylový kožený obal na iPhone. Letos se prestižního „červeného puntíku”, který se výrobkům s výjimečným designem a inovativním provedením uděluje od roku 1955, dočkaly mezi 4662 přihlášenými výrobky i čajová konvice od Tescomy a nová Škoda Rapid. (A dříve také sedačka Cybex, o které píšeme na straně 30.) „Pro designéry to je něco jako Oscar. Děláme to 16 let a tohle je zatím vrchol – pocta a zároveň ujištění, že jdeme správnou cestou,” říká Ulich při pohledu na vystavenou kliku, jež vytváří dojem, jako by mizela ve dveřích – do rukojeti se totiž dá z pohledové strany namontovat stejný materiál, z jakého jsou dveře, takže je z kliky vidět jen obdélníkový obrys. „To je minimalistický trend. Vítěz bude ten, kdo udělá kliku, která bude co nejvíc skrytá,” popisuje Roman Ulich, který Minimal/Maximal vyprojektoval. „Mám nachystané lepší věci, ale ještě není doba, co se týče výroby.” Asi byste neuhádli, odkud čerpá inspiraci: z koupelnových baterií. Podle jeho slov u nich totiž lidé při stavbách a rekonstrukcích začínají a nejvíce do nich investují. „Tam ještě mají svoje představy a peníze, proto jsou pákové baterie ve vývoji napřed. Jelikož by měl být interiér sladěný, tak se inspiruji tím, co jde před námi.”
Práci Romana Ulicha neoceňují jen porotci designových cen a jeho bratr Ivo („Roman je největší odborník na kliky v Česku”), ale i konkurence – hlavně ta, jež nehraje úplně fair play. I když mají Ulichovi zaregistrovaných 35 průmyslových vzorů a patenty na montáž, stejně na trhu narazíte na levné kopie jejich klik. „Konkurence zjistí, co se dobře prodává, pošlou to do Číny a za půl roku tady máme výrobek, který vypadá podobně a je za poloviční cenu. My strávíme vývojem roky a stojí nás to spoustu času, energie a peněz,” říká Ivo s tím, že připravuje „určité kroky k nápravě”.
Zatímco spoluhráči na fotbalových soustředěních po tréninku mastili karty nebo koukali na televizi, Ulich si zalezl stranou s knížkami o řízení firmy a o účetnictví. To, co se dočetl, ho ale nijak nepřekvapilo: téměř všechno už věděl z praxe. Na to, že jeho vzdělání skončilo výučním listem s maturitou v oboru Strojní mechanik pro ocelové konstrukce, se ve finančním světě uchytil zdatně, jak popisuje Roman: „Je šikovný, vyzná se v jednání s bankami. I náš daňový poradce se občas diví, jak máme u úvěrů nízké úrokové sazby.”
Jako fotbalista třikrát vyhrál pohár, ale mistrovský titul nikdy. Ambice si plní teď ve firmě – nejbližší cíle: příští rok zprovoznit novou halu a do tří let dělat tržby 100 milionů korun. „Našel jsem si novou náplň života. Spousta sportovců natahuje kariéru do poslední možné chvíle, protože nevědí, co by dělali potom,” říká. „Já měl jasnou motivaci ve firmě, takže nelituji. Byznys mě baví víc než fotbal.”
Ač to tak na první pohled nevypadá, kvalitní klika se skládá z téměř 30 dílů. Proces výroby začíná u designéra, z jehož výkresu vznikne dřevěný model (Ulich říká, že na cestě už ale je 3D tiskárna, která výrazně zkrátí zdlouhavou výrobu dřevěného modelu). Podle něho se vyrobí tzv. zkušební zápustka, tedy forma. Z mosazné tyče (dovážejí se z Ruska) se odřízne kus, který se podle formy v kovárně vyrazí do základního tvaru kliky – výkovek. Ten následně obří robotická ruka obrousí a vyleští o smirkové pásy. Do kliky se pak vyvrtají díry a výroba končí na galvanické lince, kde se nanese niklová povrchová vrstva. BRATŘI ULICHOVÉ V TRIKU „Zatím fungujeme úplně bez problémů. Za těch 16 let jsme měli asi dvakrát rozdílný názor, ale nikdy jsme se nepohádali. Každý se stará o svůj díl práce, takže není čas se navzájem poučovat,” říká Roman Ulich (uprostřed na archivní fotografii z roku 1988). Ivo Ulich. Nejmladšímu ze sourozenců firma M&T patří. Stará se o finance a marketing, do společnosti dal téměř veškerý její kapitál. (vpravo, 38 let) Roman Ulich. Prostřední z bratrů je ředitel vývoje a obchodu. To, jak vypadají kliky M&T, je jeho práce. Bývalý nadaný fotbalista. (uprostřed, 41 let) Petr Ulich. Do firmy se zapojil až jako poslední v roce 2001 jako provozní a výrobní ředitel. Kvůli zranění kotníku s fotbalem skončil v dorostu. Věnuje se duatlonu a maraton uběhl za výborných 2:30. (vlevo, 44 let)